Dítě se zhoršilo ve škole. Kdy řešit doučování a kdy ještě ne?

Začal školní rok a vaše dítě přineslo první čtyřku. Je potřeba hned začít řešit doučování? Za mě ne nutně.

První otázka totiž není, jak to vyžehlit. První otázka je: Proč dostalo čtyřku?

Pokud příčinu znám a věřím, že si s ní poradíme, je to vlastně v pohodě. Pokud ji neznám a neumím ji sama najít, pak potřebuju někoho, kdo mi s hledáním pomůže.

Špatná známka je signál. Ne diagnóza

Jedna čtyřka může znamenat spoustu různých věcí.

Dítě se prostě nenaučilo na písemku. Nerozumí nové látce. Nerozumělo už něčemu minulý rok a teď se to poprvé naplno projevilo. Udělalo chybu v základním počítání. Nestihlo písemku. Nechápe slovní zadání. Nebo látku umí, ale u písemky se vystresuje a najednou neví nic.

Pokud se dítě proti minulému roku najednou zhoršilo, zajímalo by mě také, co se změnilo. Má jiného učitele? Sedí najednou místo první lavice v poslední? Změnil se kolektiv? Je problém opravdu v učivu, nebo se děje něco jiného?

Zvlášť na začátku školního roku bych se také podívala, jestli je problém v nové látce, nebo už v opakování z minulého roku. Pokud dítě nezvládá něco, co ještě v červnu umělo, je to jiná situace, než když se ukáže, že už loni někde vznikla mezera.

Jak zjistit, proč se dítě ve škole zhoršilo?

Začala bych úplně jednoduše: vzala bych písemku a podívala se, kde přesně dítě chyby udělalo.

Pokud to rodič dokáže posoudit sám, super. Pokud ne, přesně tady podle mě může mít smysl lektor. A klidně jen na jednu lekci.

Nemusím rovnou objednávat pravidelné doučování na celý školní rok. Můžu přijít s písemkou a říct:

„Tady dostal čtyřku. Chci vědět proč.“

Dobrý lektor by měl být schopný s dítětem podobné příklady projít a zjistit, kde se problém láme.

U matematiky může třeba zjistit, že dítě naprosto chápe princip nové látky, ale chybuje v základních výpočtech. Nebo naopak počítá skvěle, jen si nepamatuje vzorec. A úplně jiný problém je, když výpočty zvládá, ale ze slovního zadání nedokáže sestavit rovnici.

Výsledek je přitom na školní písemce ve všech případech stejný: špatná známka. Řešení je ale pokaždé jiné.

Kdy dítě doučování nepotřebuje?

Někdy je odpověď opravdu jednoduchá: dítě se na písemku nenaučilo.

Pokud má z dějepisu běžně jedničky a dvojky a pak dostane čtyřku z písemky na letopočty, protože se je nenaučilo, nepotřebuje podle mě pravidelné doučování dějepisu. Potřebuje se naučit letopočty.

Podobně to může fungovat třeba v chemii. Dítě může úplně v pohodě zvládat předmět a pak se nenaučit jednu konkrétní část látky. Špatná známka sama o sobě ještě neznamená, že potřebuje každý čtvrtek hodinu chemie navíc.

Jen bych si dala pozor na jednu věc: písemka sice skončila, ale mezera by po ní zůstat neměla.

Takže ano, příští písemka může být zase za jedna. Ale látku, za kterou byla čtyřka, bych stejně doplnila. Ne kvůli známce, ale aby se z jedné malé mezery časem nestal větší problém.

U matematiky bych byla opatrnější

U matematiky je to podle mě trochu jiné, protože jednotlivé věci na sebe hodně navazují.

Pokud dítě nezvládá novou látku proto, že má problém v základech, samo se to pravděpodobně nezlepší. Spíš naopak. Na ten základ se začne nabalovat další a další učivo.

Proto bych rozlišovala dvě věci: opravit známku a vyřešit problém.

Čtyřku bych klidně řešila hned. Spousta věcí se dá relativně rychle doučit nebo natrénovat na konkrétní opravnou písemku. A nebála bych se ani normálně zeptat učitele: zjistili jsme, kde je problém, pracujeme na něm, jaké jsou možnosti si známku opravit?

Učitel přece většinou nechce dítěti dát čtyřku. Chce, aby látku umělo.

Současně bych ale pracovala na tom, proč ta čtyřka vůbec vznikla. Jestli dítě nezvládá něco, na čem bude stát další matematika, nestačí ho našprtat na jednu opravnou písemku a prohlásit problém za vyřešený.

Někdy doučování pomůže i dítěti, které látku umí

Existuje ale i opačná situace. Sednete si s dítětem nad písemku a zjistíte, že ono to vlastně umí.

Má tedy doučování smysl?

Někdy ano.

Dítě, kterému se v nějakém předmětu delší dobu nedaří, si snadno začne říkat: „Já se můžu učit, jak chci, stejně to nechápu. Jsem na matiku blbej.“

A pak přijde písemka a dítě už do ní jde s tím, že ji nezvládne.

Právě tady může pravidelné doučování fungovat trochu jinak. Ne nutně tak, že lektor dítě učí něco, co neumí. Tři dny před písemkou si spolu sednou, projdou látku a dítě odchází s pocitem:

„Jo. Já to umím. Teď jsem to počítal a šlo mi to.“

Má potvrzení od někoho, kdo tomu rozumí, že je připravené. A k písemce pak nejde s pocitem, že určitě zase selže.

Takže ani pravidlo „když látku umí, doučování je zbytečné“ podle mě neplatí vždycky.

Na druhou stranu doučování neumí vyřešit všechno. Pokud je problém v konfliktu s učitelem, chování ve škole nebo něčem úplně mimo samotné učení, další hodina matematiky týdně to zázračně nespraví.

Kdy má smysl přestat učit vlastní dítě

Spoustu věcí samozřejmě zvládne rodič s dítětem sám. Pokud vám to funguje, není žádný důvod platit někoho cizího.

Moje hranice je docela jednoduchá: ve chvíli, kdy jste z toho oba naštvaní, už mi to moc smysl nedává.

Je to čas rodiče, čas dítěte a nakonec i kvalita společného rodinného času.

Hodina doučování dnes stojí kolem pětistovky. To není málo, ale zároveň to není žádná astronomická částka. Je to jedna návštěva restaurace. Tak jednou uvaříme doma, ideálně spolu, a za ušetřené peníze zaplatíme lektora. Místo hodiny hádání nad matematikou můžeme tu hodinu strávit něčím, co nás oba baví.

Zvlášť pokud už předem vím, že se mně do vysvětlování nechce, dítěti se nechce poslouchat mě a pravidelně to končí konfliktem, nepovažovala bych domácí doučování za úsporu.

Co tedy dělat, když se dítě začne ve škole zhoršovat?

Za mě hlavně sledovat, hledat příčinu a nebát se.

Jedna špatná známka ještě nemusí znamenat vůbec nic dramatického. Stejně tak ale nemá smysl několik měsíců čekat, jestli problém nějak sám zmizí.

Pokud vím, proč dítě dostalo špatnou známku, a vím, co s tím uděláme, je to v pořádku.

Pokud příčinu neznám, snažím se ji najít.

A pokud ji sama najít nedokážu, pak bych si vzala někoho, kdo mi s tím pomůže. Klidně nejdřív na jedinou lekci.

Teprve podle toho, co zjistíme, bych řešila, jestli dítě potřebuje pravidelné doučování, jednorázově něco dovysvětlit, získat větší jistotu před písemkami – nebo jestli doučování vůbec není řešením jeho problému.

Špatná známka totiž není diagnóza. Je to informace, že stojí za to zjistit, co se děje.

Kristýna Kratochvílová, zakladatelka DOBEST. Doučovala jsem ostatní už od základní školy, dnes vedu tým lektorů a koordinátorů DOBEST.