Jak využít online doučování na maximum

Je online doučování lepší nebo horší než osobní? Podle mě neexistuje jednoznačná odpověď.

Je to trochu jako s home office. Někdo na něm funguje skvěle a někomu je mnohem lépe v kanceláři. U dětí je to podobné. Některému vyhovuje sednout si doma k počítači, nasadit sluchátka a hodinu se bavit s lektorem. Jiné se začne po deseti minutách dívat po pokoji a přes obrazovku ho jen těžko dostanete zpátky.

Takže bych se ani tolik neptala, jestli je online doučování obecně lepší nebo horší. Důležitější je, jestli funguje konkrétnímu dítěti.

A pokud to nevíte? Jedna zkouška je podle mě lepší než tisíc slov.

Nevím, jestli mému dítěti online doučování sedne. Co s tím?

Vyzkoušet ho.

Možná to zní trochu banálně, ale opravdu bych se nebála objednat jednu lekci a podívat se, co se stane.

Člověk si během života koupí spoustu věcí, u kterých netuší, jestli je bude používat. Stačí se doma podívat na oblečení, nádobí nebo květináče, které jsme nutně potřebovali a teď na ně sedá prach. Jedna lekce doučování stojí přibližně pětistovku.

Za tu pětistovku můžete zjistit něco docela užitečného.

Soustředilo se dítě? Komunikovalo s lektorem? Dokázalo pracovat přes počítač? Měla jsem po hodině pocit, že mu něco přinesla?

U první lekce bych klidně jako rodič byla někde poblíž. Ne proto, abych dítěti radila výsledky příkladů, ale abych viděla, jestli mu takový způsob práce sedí.

Teprve podle toho bych se rozhodovala dál.

Největší riziko online doučování? Dítě se prostě odpojí

Nemyslím technicky. Myslím hlavou.

Při osobním doučování lektor velmi rychle vidí, že dítě kouká po stěně a už pět minut vůbec netuší, o čem je řeč. Přes obrazovku se to poznává hůř.

Proto bych u online doučování určitě chtěla zapnutou kameru. A hlavně prostředí, ve kterém má dítě šanci se opravdu soustředit.

Nemusí to být jeho pokojíček. Naopak. Pokud má kolem sebe hračky, druhý monitor, telefon a dalších deset věcí, které ho lákají víc než matematika, klidně bych ho posadila ke kuchyňskému stolu. Počítač, sešit, tužka. Nic moc dalšího.

U mladšího dítěte může být ze začátku užitečný i rodič poblíž. Dítě nemusí umět otevřít odkaz, přepnout správné okno nebo vyřešit problém s mikrofonem. Když vedle něj fyzicky sedí lektor, pomůže mu. Online to musí zvládnout samo – nebo mu s tím někdo musí pomoct.

Čím je dítě samostatnější a čím víc je na komunikaci přes počítač zvyklé, tím menší problém to podle mě bude.

A právě proto může některým dětem online prostředí naopak vyhovovat. Pokud je dítě zvyklé hrát s kamarády hry a u toho s nimi komunikovat přes sluchátka, není pro něj rozhovor s člověkem na obrazovce nic zvláštního. Stejně tak si umím představit introvertnější dítě, kterému může být kontakt přes obrazovku příjemnější než sedět hodinu naproti cizímu člověku.

Lektor potřebuje vidět to, co dítě řeší ve škole

Jedna z věcí, kterou bych u online doučování řešila trochu víc než u osobního, jsou materiály.

Pokud dítě dostalo čtyřku z písemky, lektor potřebuje tu písemku vidět. Pokud něco nechápe v sešitě, potřebuje vidět sešit.

A ukazovat popsanou stránku přes webkameru není ideální řešení.

Písemku nebo sešit bych před lekcí normálně vyfotila tak, aby byly dobře čitelné, a poslala lektorovi. Ten si je může otevřít vedle hovoru, sdílet je na obrazovce, psát do nich, případně si je klidně vytisknout.

To samé platí před dalšími lekcemi. Lektor by neměl hádat, co dítě zrovna potřebuje.

Pokud je dítě dost samostatné, může tohle všechno řešit samo. Ví, že v pátek píše kvadratické rovnice, dva příklady mu nejdou a na doučování se na ně chce zeptat. V takovém případě rodič nemusí řídit vůbec nic.

Pokud se ale dítěte večer před doučováním zeptám: „Co budete zítra probírat?“ a odpověď je: „Nevím, něco lektor vymyslí,“ zbystřila bych.

Pak bych se podívala, co se ve škole děje, co dítě čeká, co mu nejde, a postarala se o to, aby se potřebné informace a materiály dostaly k lektorovi.

Nejdřív musím vědět, proč doučování vlastně máme

Tohle je podle mě ještě důležitější než nachystaný sešit.

„Potřebujeme doučování z matematiky“ není moc konkrétní zadání.

Dítě mohlo dostat první pětku a rodič potřebuje zjistit, proč se to stalo. Může mít dlouhodobě trojky a potřebovat dvojku na vysvědčení kvůli přijímačkám. Může mít mezery v základech. Může se připravovat na přijímačky a cílem je získat co nejvíc bodů.

A taky může matematiku v zásadě umět, ale před každou důležitou zkouškou se vystresuje tak, že svůj výkon nepředvede. Pak může být cílem přípravy i to, aby týden před přijímačkami vědělo: Umím to. Zkoušela jsem to. Zvládnu to.

To jsou úplně jiná zadání.

U dítěte na základní škole bych proto očekávala hlavně od rodiče, že na začátku dokáže říct, proč jsme doučování objednali a čeho jím chceme dosáhnout.

Teprve potom dává smysl řešit cestu.

Online neznamená, že všechno musíme dělat online

Tohle je podle mě důležité hlavně třeba při přípravě na přijímačky.

Klidně může celé pravidelné doučování probíhat online. Ale samotný přijímací test bych dítě nechala vyzkoušet v podmínkách, které se co nejvíc podobají skutečné zkoušce.

Sednout ke stolu. Bez počítače a telefonu. Papír, tužka, časový limit. A řešit.

Protože přesně tak bude test psát u přijímaček.

Nemusí kvůli tomu ani jezdit za lektorem. Test může doma zadat rodič, dítě ho vypracuje, potom ho nafotí a s lektorem už mohou online projít úlohy, které mu dělaly problém.

Online a osobní svět se vůbec nemusí vylučovat.

Stejně tak může dítě část lekcí absolvovat osobně a část online. Pokud svého lektora už zná, může být přechod mezi oběma formami úplně přirozený.

Online doučování může zachránit kontinuitu

Tohle je podle mě jedna z největších výhod online doučování a přitom se o ní mluví méně než o ušetřeném dojíždění.

Představme si dítě, které má každé úterý svého lektora. Zvyklo si, že si na lekci přinese problémy z celého týdne a společně je projdou.

Pak onemocní.

A zrovna v době, kdy není ve škole, se mu začnou hromadit úkoly a látka, které nerozumí. Čekat dva týdny, až bude úplně zdravé a může se s lektorem zase fyzicky potkat, mi v tu chvíli nedává moc smysl.

Pokud se dítě cítí dost dobře, prostě si zavolají online.

„Ahoj, jak ti je? Tak pojďme vybrat ty nejhorší věci, které se ti tam nahromadily, a zkusíme je spolu zvládnout.“

Právě v takové chvíli je podle mě mnohem důležitější zachovat vztah a pravidelnost než trvat na tom, že doučování musí probíhat pokaždé stejným způsobem.

Jak poznat, že online doučování funguje?

Nesnažila bych se příliš hodnotit, jestli lektor používá přesně ty metody, které jsem si jako rodič představovala.

Každému dítěti vyhovuje něco jiného. A každému lektorovi také.

Mnohem víc bych sledovala dítě.

Zapojuje se do lekce? Nemusí pořád něco psát nebo klikat. I to, že opravdu soustředěně poslouchá, je zapojení.

Posouvá se? Rozumí věcem lépe? Zvládá něco, co před měsícem nezvládalo?

A zajímalo by mě i to, jak se na doučování tváří.

Od rodičů dostáváme i zpětnou vazbu, že se jejich děti na lekce těší. A vlastně mi to dává smysl. Ve škole sedí ve třídě třeba třicet dětí. Na doučování mají najednou hodinu člověka jen pro sebe. Můžou mu říct, co nechápou, doptat se a nemusí se bát, co na jejich otázku řekne zbytek třídy.

Pokud se dítě na lekci těší, je to za mě velmi dobrý signál.

Pokud tam naopak chodí pokaždé vyloženě z donucení a celou hodinu jen čeká, až skončí, řešila bych proč. Protože ať máme sebelepšího lektora a sebelepší technologii, pokud to dítě vůbec nechce, moc toho z hodiny nevytěžíme.

Co připravit před první online lekcí?

Za mě jsou nejdůležitější dvě věci.

1. Vyřešit předem, kde a jak bude dítě sedět

Nechci tři minuty před začátkem první lekce zjistit, že se notebook nevejde na stůl, baterie má dvě procenta, nabíječka je někde ve vedlejší místnosti a po klávesnici se právě prochází kočka.

Ideální příprava podle mě vypadá mnohem nudněji:

„Ve dvě začíná doučování. Přijdeš ze školy v půl jedné, dáš si oběd, notebook bude tady, vezmeš si tenhle sešit a učebnici, připravíš si pití a v 13:55 budeš čekat na lekci.“

Hotovo.

Technika nemá být hlavním tématem první hodiny.

2. Vědět, s čím na lekci přicházíme

Ještě před první hodinou by měl lektor vědět, co od něj rodina potřebuje.

Ne jen předmět a ročník.

Co je zadání?

Zjistit příčinu jedné špatné písemky? Dohnat základy? Zlepšit známku? Připravit dítě na přijímačky? Nebo mu dodat jistotu, aby u přijímaček předvedlo to, co ve skutečnosti umí?

Čím jasněji tohle dokážeme na začátku pojmenovat, tím větší šanci má lektor věnovat čas tomu, kvůli čemu jsme si ho vlastně objednali.

A třetí univerzální radu bych asi ani nevymýšlela.

Připravte podmínky, řekněte, co potřebujete, a potom sledujte dítě.

Právě ono vám nejlépe ukáže, jestli mu online doučování funguje.

Kristýna Kratochvílová, zakladatelka DOBEST. Doučovala jsem ostatní už od základní školy, dnes vedu tým lektorů a koordinátorů DOBEST.